Jorgos Seferis
Jorgos Seferis | |
---|---|
Rodné jméno | Γεώργιος Σεφεριάδης |
Narození | 13. března 1900 Urla |
Úmrtí | 20. září 1971 (ve věku 71 let) Athény |
Místo pohřbení | První athénský hřbitov |
Pseudonym | Γιώργος Σεφέρης |
Povolání | básník, diplomat, překladatel a spisovatel |
Alma mater | Univerzita Paříž 1 Panthéon-Sorbonne |
Významná díla | Στροφή |
Ocenění | Nobelova cena za literaturu (1963) |
Manžel(ka) | Maro Seferi (1941–1971) |
Rodiče | Stilianos Seferiadis a Despo Tenekidi |
Příbuzní | Ioanna Tsatsos a Angelos Seferiadis (sourozenci) Anna Londou (nevlastní dcera) Mina Anastasiadi (nevlastní dcera) |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
galerie na Commons | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jorgos Seferis (řecky Γιώργος Σεφέρης; alternativní přepis Jiorgos či Giorgos Seferis) (13. března 1900, Urla poblíž Smyrny, Turecko – 20. září 1971, Atény) byl jeden z nejvýznamnějších řeckých básníků[1]. V roce 1963 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Seferis pracoval také v řeckých zahraničních diplomatických službách. Mezi lety 1957—1962 působil jako řecký velvyslanec ve Velké Británii.
Osobně si prožil tzv. maloasijskou katastrofu, kdy po řecko-turecké válce v roce 1922 byli Řekové vyhnáni z území Turecka. Jeho raná poezie zpracovávala toto téma, a to se značným pesimismem a deziluzí. Pak však odjel do Paříže, kde se inspiroval novými směry, nejvíce pak surrealismem. Osvobozený verš zkombinoval s řeckými motivy a tradicí lidové poezie, čímž vznikl velmi osobitý styl. Posléze se Seferis surrealismu vzdálil, když ho uhranulo dílo Thomase Stearnse Eliota, jehož Pustinu přeložil do řečtiny. K Eliotově poctě se vrátil k symbolistické inspiraci.
Ve 30. letech znovu změnil styl. Nejčistěji je vyjádřen ve sbírce Román (1935). Cílem se mu stává prozaický verš, ovšem zaznamenaná historická a biografická fakta se zde prolínají s mýty a sebezpytnými reflexemi. Touto cestou postupoval i dále a v tzv. Palubním deníku, který si psal v letech 1937-1953. Deník byl nakonec vydán jako samostatná sbírka a patří k jeho nejoceňovanějším. Zaznamenal zde svou emigraci, k níž byl donucen německou okupací Řecka i Francie. Působil v Londýně, kde zůstal i po válce, nejprve jako redaktor řeckého vysílání BBC a poté jako velvyslanec. Během této doby se věnoval již méně poezii, za to více různým studiím, zejména o řecké literatuře.[2]
Řadu Seferisových básní zhudebnil Mikis Theodorakis.
Odkazy
Reference
Literatura
- Jorgos Seferis, Básně, Přeložili Růžena Dostálová, Vojtěch Hladký a Jiří Pelán, Edice současné české poezie, 2011.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Jorgos Seferis na Wikimedia Commons
- Galerie Jorgos Seferis na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jorgos Seferis
- Giorgos Seferis (Nobelprize.org) (anglicky)
- Medailon v časopise Navýchod 2/2001
- George Seferis (1900–1971), Poems – Poetry Foundation.
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty. |
Nositelé Nobelovy ceny za literaturu | |
---|---|
Pär Lagerkvist (1951) • François Mauriac (1952) • Winston Churchill (1953) • Ernest Hemingway (1954) • Halldór Laxness (1955) • Juan Ramón Jiménez (1956) • Albert Camus (1957) • Boris Pasternak (1958) • Salvatore Quasimodo (1959) • Saint-John Perse (1960) • Ivo Andrić (1961) • John Steinbeck (1962) • Jorgos Seferis (1963) • Jean-Paul Sartre (ocenění odmítnuto) (1964) • Michail Šolochov (1965) • Šmu'el Josef Agnon / Nelly Sachsová (1966) • Miguel Ángel Asturias (1967) • Jasunari Kawabata (1968) • Samuel Beckett (1969) • Alexandr Solženicyn (1970) • Pablo Neruda (1971) • Heinrich Böll (1972) • Patrick White (1973) • Eyvind Johnson / Harry Martinson (1974) • Eugenio Montale (1975) | |
1901–1925 • 1926–1950 • 1951–1975 • 1976–2000 • 2001–současnost |